Pár slov o mně

          Jmenuji se Barbora Kopřivová, je mi 27 let, studuji na Univerzitě Palackého v Olomouci (obor přírodopis - speciální pedagogika) a miluji běhání.

          S běháním jsem začala v roce 2013. Chtěla jsem shodit přebytečné kilogramy a zlepšit si fyzickou  kondici. To, že běhání propadnu a začnu mu podřizovat téměř všechno, mě zpočátku vůbec nenapadlo.

Proč jsem začala běhat?

          Kromě toho, že jsem chtěla zhubnout a zlepšit si fyzickou kondici, jsem měla i další pohnutky. Každý z nás si určitě pamatuje na nepopulární výběhy do přírody v rámci tělesné výchovy. Mně osobně teda nikdy nevadily. Na základní škole jsem byla vždycky v čele a do cíle dorazila buď jako první anebo jako druhá holka (pravidelně jsme o první místo soupeřily s jednou spolužačkou). V té době jsem navíc hrála basketbal za BK Žabovřesky. Po dvou letech jsem ale zjistila, že na basketbal nemám talent a je zbytečné v něm pokračovat. S balónem mi to moc nešlo, trenér po mně pořád křičel a během zápasů jsem seděla na střídačce. Takže není divu, že jsem se na něj vyprdla, a se sportem úplně skončila. O pár let později mě toto rozhodnutí strašně mrzelo. Jsem typ člověka, který potřebuje pohyb. Jenže co teď? Začínat v 15 letech se sportem je už pozdě. Byla jsem stará a nikoho nezajímala. Strašně jsem si nadávala, ale smířila jsem se s tím. Po absolvování základní školy jsem nastoupila na Gymnázium Vídeňská. Při školních výbězích jsem už nebývala v čele a neběhalo se mi lehce. Ale neřešila jsem to. Naštěstí nastal zlom. Protože jsem gymnázium nezvládala (zejména matematiku a anglický jazyk), rozhodla jsem se přejít na jinou střední školu, a to na Střední pedagogickou školu v Boskovicích. Jsem si jistá, že tohle bylo moje
nejdůležitější rozhodnutí v životě. Povinně jsem si musela zvolit jednu výchovu (hudebku nebo tělocvik). Hudebku? Nikdy. Takže tělocvik byl jasná volba. Akorát jsem čelila jednomu velkému problému. Tím problémem byla gymnastika. Jsem totální antitalent na gymnastiku. Dokonce takový, že i pan učitel byl ze mě bezradný a žádné metody na mě nezabíraly. Nutně jsem si tedy svoji neschopnost potřebovala vykompenzovat. A tak přišlo na běhání.

Proč jsem začala běhat závody?

          Již po pár měsících jsem si uvědomila, že mě běh naplňuje, a že se mu chci věnovat více. A tak jsem asi tak po roce začala s tréninky a běžeckými závody (závody na 5 km, na 10 km a s půlmaratony). Každý závod mě nabíjel a motivoval na další. A hlavně jsem se chtěla překonávat a posouvat svoje limity.

Jaký byl můj první závod?

          Můj první závod byl absolutní propadák. Zúčastnila jsem se závodu přezdívaného jako Běh zdraví Židlochovice (27. 4. 2014). Trať měřila cca 5 km a naším úkolem bylo 5 krát oběhnout jeden okruh. Už po prvním kole jsem měla dost, ale držela jsem se. Po čtvrtém kole se ale na řadu dostalo mé slabší já a do pátého okruhu jsem nevběhla. Vzdala jsem se. Doteď je to můj jediný nedokončený závod, což mě děsně štve. Dnes už těchto pět koleček zvládám s přehledem, ale závod jsem znovu neběžela (vždy se mi kryl s nějakým jiným). Víte co je ale nejvíc vtipné? Tento závod tehdy moderoval jeden starší pán, který na mě působil dojmem, že ten závod moc "hrotí." Osud (nebo nevím, jak jinak to nazvat), ale chtěl, abychom se seznámili. A tak jsem o dva roky později, v roce 2016, tomuto pánovi zazvonila na dveře. No a od 17. 7. 2016 jsem s ním začala systematicky trénovat a pár měsíců na to vířit v jihomoravské běžecké komunitě pozornost (u některých soupeřek pravděpodobně i paniku). 30. 9. 2018 naše "spolupráce" skončila kvůli zdravotním problémům mého trenéra. Očekával ode mě, že se budu trénovat sama. Já jsem ale věděla, že pokud bych tréninky nechala sama na sobě, brzy se odrovnám. A tak jsem začala vzpomínat a "googlit," co máme na jižní Moravě vlastně za trenéry. V hlavě jsem měla čtyři pány, avšak úplnou náhodou (sama nevím, jak jsem mohla zapomenout), jsem si vzpomněla ještě na jednoho trenéra. A tomu jsem záhy napsala. Myslela jsem si, že mě odmítne a rozmýšlela se, komu napíšu dál. Musím se ale přiznat, že mail jsem se snažila napsat velmi přesvědčivě :). Nakonec se mé domněnky nepotvrdily a následovala domluva na první setkání. A tak od 22. 10. 2018 trénuji úplně s někým jiným. Na svého prvního trenéra ale nikdy nezapomenu, protože nebýt něj, asi bych dnes nejspíš neběhala. Tento pán, František Němec, mi předal obrovské množství rad (nejen běžeckých, ale i do života), rozpálil ve mě běžeckého fanatika a naučil mě myslet pozitivně. A tak mi byl, je a navždy bude vzorem. Vzhledem k tomu, že během dvou let mezi námi vzniklo pouto skoro jako dědeček-vnučka, tak s tímto pánem udržuji pravidelný osobní i telefonický kontakt. Mám ho tzv. jako trenéra na střídačce a je pravidelně informovaný o všem, co se mi v životě děje. Ví, jak trénuji, zná výsledky ze závodů (mnohdy dřív než má vlastní rodina) a dokonce i přes vážný zdravotní handicap mě čas od času jede podpořit a zafandit na závody. Jak se říká: "Na prvního trenéra se nezapomíná..." Jsem hrdá na to, že mohu říkat, že mě kdysi trénoval nějaký pan František Němec. Tento pán nemá zvučné jméno, ale jako trenér byl skvělý. Velmi si ho vážím a doufám, že jednou (až se rozhodnu stát trenérkou) budu jako on.

 Co mi běhání dalo?

          Nechci, aby to znělo jako klišé, ale běhání mi dalo opravdu hodně. Mám pocit, že jsem se díky němu poznala. Žila jsem s pocitem, že nejsem soutěživý typ. Pokud jsem se někdy musela účastnit týmové soutěže (nejčastěji ve škole anebo ve skautu - ano, jsem bývalá skautka...), tak jsem obvykle začala panikařit a stresovat. Prostě jsem soutěžit nechtěla. Nesnášela jsem to. Proč taky soupeřit? Jsou to akorát stresy, nic víc. Jenže, jakmile jsem začala s běžeckými závody, soutěživost pohltila i mně. Chtěla jsem a chci při závodě předběhnout co nejvíce lidí. Zejména mužů. Zbožňuju ten pocit, když ukážu záda chlapům (myslím, že to tak má každá ženská). Kromě soutěživosti si běháním udržuji postavu (zbožňuji sladké, a takto si ho můžu dopřát bez výčitek), buduji fyzickou kondici (velmi si na ni zakládám) a hlavně si vracím sebevědomí (kdo mě zná, ví, že jsem si v dětsví a v dospívání prošla nelehkým obdobím, a moje sebehodnocení trpí doteď). Nechci se ale litovat. To je už můj boj. Občas bych ale přivítala, kdybych si více věřila. Pořád se podceňuji, podhodnocuji a obávám se, že i v budoucnu tomu jinak nebude...