Proč jsem začala běhat? Aneb s pravdou ven...
17.03.2019
"Proč jsi začala běhat?"
"Proč vlastně běháš?"
Tohle jsou základní otázky, které si vyslechne každý běžec. Každý z nás má nějaký důvod/nějaké důvody. Jaký je ten můj? No, moje prvotní pohnutka už dávno neplatí...
Bylo léto roku 2013 a já se strašně spálila na koupališti. Když jsem přišla domů a uviděla onu "škodu na těle," rozhodla jsem se, že si ji musím vyfotit... Na chodbě jsme měli obrovské zrcadlo (snad dva metry vysoké), takže jsem zaujala pozici (v plavkách samozřejmě), a začala se zvěčňovat. Když jsem si poté projížděla fotky, zděsila jsem se. "Panebože, nějak ses spravila!" Řekla jsem si. A tak jsem začala přemýšlet, jak ty špíčky dostanu dolů. Po pár minutách jsem si vzpomněla, že jsem ráda běhávala. Hned druhý den jsem tedy vyrazila běhat.
Dodnes nechápu, jak jsem běhání mohla tolik propadnout. Moje začátky byly hrozné. Absolutně jsem to nedávala. Po pár minutách jsem měla v háji nejen plíce, ale i nohy. Jako děcko jsem přitom bez tréninku porážela vrstevníky jako nic. "No, Báro... Pěkně jsi zlenivěla." Nadávala jsem si. Byla jsem typické "vidlácké" děcko, které celé dny trávilo venku. Jenže v 9,5 letech šli moji rodiče od sebe - respektive taťka si našel náhradu za mamku. Tímto pro mě skončil pravidelný pohyb na vzduchu a začala éra sezení na zadku. Co taky jiného dělat ve velkém městě, když není možnost vyrazit do přírody a vrstevníci znali akorát hraní počítačových her. Ačkoliv mám taťku ráda (je to přece můj otec), ale jeho rozhodnutí mě hluboko poznamenalo. Velmi těžko se otevírám lidem ve svém okolí - zejména mužům. Jen tak někoho si k tělu nepřipustím a chtě nechtě si držím odstup. Je ale fakt, že už jsem mnohem otevřenější než dřív. Opatrná jsem ale pořád - člověk nikdy neví!
Zpátky ale do roku 2013. Byla jsem ve druhém ročníku na gymplu - Gymnázium Vídeňská. Panebože, jak já bych na tyto dva roky života nejraději zapomněla. Nezapadla jsem do kolektivu a byla tzv. "nerdem." Jako jo, nikdy jsem nebyla "třídní hvězda," ale abych byla za "černou ovci," to snad zase tak divná nejsem... Jak to teda vypadalo? Děcka mě vyloučili z kolektivu, nebavili se se mnou, pomlouvali mě, posmívali se mi a ke konci druháku mi už začínali podivně mizet věci... Tohle všechno jsem nesla velmi těžce a doma proplakala značnou část dnů. Ruku v ruce mi šly dolů i výsledky ve škole. Z jedničkářky se tedy stala čtyřkařka/pětkařka. Tu školu jsem ze srdce nenáviděla a nenávist mi zůstala dodnes! Kdykoliv mám cestu okolo této budouvy (autem i pěšmo), neodpustím si sprostou nadávku - vlastně i vícero květnatých slov. Na konci druháku jsem se rozhodla, že musím pryč. Mamka mi říkala: "Vydrž, dva roky utečou jako voda. Bojuj s nimi." Já ale měla natolik nízké sebevědomí, že jsem se bránit nedokázala. A tak jsem si zařídila přestup na jinou školu, a mamce oznámila hotovou věc. Překvapilo mě, že mi neodporovala. Asi pochopila, jak moc jsem z té školy chtěla pryč...
Přešla jsem na Střední pedagogickou školu v Boskovicích a vím, že tohle bylo moje nejlepší rozhodnutí v životě. Bylo mi doporučeno, abych si zopakovala druhák, tak jsem tedy raději uposlechla. Musela jsem si povinně zvolit jednu výchovu (hudebku nebo tělocvik). Hudebku? Nikdy. Takže tělocvik byl jasná volba. Akorát jsem čelila jednomu velkému problému. Tím problémem byla gymnastika. Jsem totální antitalent na gymnastiku. Dokonce takový, že i pan učitel byl ze mě bezradný a žádné metody na mě nezabíraly. Nutně jsem si tedy svoji neschopnost potřebovala vykompenzovat. A tak mě napadlo běhat. Zabiju dvě mouchy jednou ranou - vyrovnám svoji pohybovou neschopnost a shodím pár kilo.
Již po pár měsících (i přes mizernou fyzickou kondici) jsem si uvědomila, že mě běh naplňuje, a že se mu chci věnovat více. A tak jsem asi tak po roce běhání "od ničeho k ničemu" začala s běžeckými závody (na 5 km, na 10 km a s půlmaratony).
Můj první závod byl absolutní propadák. Zúčastnila jsem se závodu přezdívaného jako Běh zdraví Židlochovice (27. 4. 2014). Trať měřila cca 5 km a naším úkolem bylo 5 krát oběhnout jeden okruh. Už po prvním kole jsem měla dost, ale držela jsem se. Po čtvrtém kole se ale na řadu dostalo mé slabší já a do pátého okruhu jsem nevběhla. Vzdala jsem se. Doteď je to můj jediný nedokončený závod, což mě děsně štve. Dnes už těchto pět koleček zvládám s přehledem, ale závod jsem znovu neběžela (vždy se mi kryl s nějakým jiným). Víte co je ale nejvíc vtipné? Tento závod tehdy moderoval jeden starší pán, který na mě působil dojmem, že ten závod moc "hrotí." Osud (nebo nevím, jak jinak to nazvat), ale chtěl, abychom se seznámili. A tak jsem o dva roky později, v roce 2016, tomuto pánovi zazvonila na dveře. No a od 17. 7. 2016 jsem s ním začala systematicky trénovat a pár měsíců na to vířit v jihomoravské běžecké komunitě pozornost (u některých soupeřek pravděpodobně i paniku). 30. 9. 2018 naše "spolupráce" skončila kvůli zdravotním problémům mého trenéra. Očekával ode mě, že se budu trénovat sama. Já jsem ale věděla, že pokud bych tréninky nechala sama na sobě, brzy se odrovnám. A tak jsem začala vzpomínat a "googlit," co máme na jižní Moravě vlastně za trenéry. V hlavě jsem měla čtyři pány, avšak úplnou náhodou (sama nevím, jak jsem mohla zapomenout), jsem si vzpomněla ještě na jednoho trenéra. A tomu jsem záhy napsala. Myslela jsem si, že mě odmítne a rozmýšlela se, komu napíšu dál. Musím se ale přiznat, že mail jsem se snažila napsat velmi přesvědčivě :). Nakonec se mé domněnky nepotvrdily a následovala domluva na první setkání. A tak od 22. 10. 2018 trénuji úplně s někým jiným. Na svého prvního trenéra ale nikdy nezapomenu, protože nebýt něj, asi bych dnes nejspíš neběhala. Tento pán, František Němec, mi předal obrovské množství rad (nejen běžeckých, ale i do života), rozpálil ve mě běžeckého fanatika a naučil mě myslet pozitivně. A tak mi byl, je a navždy bude vzorem. Vzhledem k tomu, že během dvou let mezi námi vzniklo pouto skoro jako dědeček-vnučka, tak s tímto pánem udržuji pravidelný osobní i telefonický kontakt. Mám ho tzv. jako trenéra na střídačce a je pravidelně informovaný o všem, co se mi v životě děje. Ví, jak trénuji, zná výsledky ze závodů (mnohdy dřív než má vlastní rodina) a dokonce i přes vážný zdravotní handicap mě čas od času jede podpořit a zafandit na závody. Jak se říká: "Na prvního trenéra se nezapomíná..." Jsem hrdá na to, že mohu říkat, že mě kdysi trénoval nějaký pan František Němec. Tento pán nemá zvučné jméno, ale jako trenér byl skvělý. Velmi si ho vážím a doufám, že jednou (až se rozhodnu stát trenérkou) budu jako on.
To je tedy můj příběh. Dnes je ze mě (oproti roku 2013) jiný člověk. Mnohem více si věřím, vím kdo jsem, čeho chci dosáhnout a znám svoji cenu. Na čem ale musím zapracovat, je moje ego. Nesu si "rány," které mi říkají, abych se nikdy nikomu nevnucovala. Je pro mě tedy velmi náročné se někomu podřídit anebo přijít za někým jako "ta první." Pevně ale věřím, že se mi to podaří zlomit! A možná se mi to už začíná dařit... Děkuji za přečtení! :) :)